Strachy... 2. část

Jak již víme z minulého článku na toto téma, který si můžete přečíst tady, strach má neskutečně mnoho podob. Minule jsme narazila na to, že strach dost často pramení z materiálních, hmatatelných, živých věcí, kdy pak tento strach většinou nemá nějaký větší a hlubší negativní vliv na naši osobnost. Na opačné straně ale stojí emoce, která pochází z myšlenek, které vznikají v naší hlavě. Již minule jsem psala, že tohoto strachu se zbavuje obtížněji, zejména proto že je tento strach hluboce zakořeněn v naší hlavě. Je tedy vůbec nějaká možnost se strachu takového typu zbavit?  Co je můj největší strach? Čeho se hlavně v poslední době nejvíce bojím?! 

V prvním článku této ,,minisérie" jsem vám odkryla jeden z mých největších strachů-strach z neúspěchu, se kterým se potýkám téměř každý den. Nejde tedy jen o obavu z neúspěchu např. ve studiu. Já tak nějak musím uspět ve všem. Dost často se proto strachuji, že neuspěji třeba jen v pitomé stolní hře. Co by si totiž o mě ostatní řekli?! Že jsem neschopná... Dost často mi v hlavě běhá obava z názoru ostatních, což jsem minule také nakousla. Tato obava totiž také velmi úzce souvisí se strachem z neúspěchu. I když mě tyto myšlenky napadají na denní bázi, přeci jen je nemůžu nazvat mými největšími obavami. Ty jsou totiž mnohem hlubší...

Napsání tohoto článku oddaluji už několik měsíců a to z několika důvodů. Jedním z nich je to, že jsem dost často přemýšlela nad tím, jestli už toto téma není moc osobní-jestli vám o sobě neodhalím až moc. Za další je to vlastně dost negativní téma, které vám asi nevykouzlí úsměv na tváři. Ráda bych totiž předávala především pozitivní energii, na druhou stranu jsem si ale jako podtitul blogu zvolila motto terapie psaním, proto jsem si řekla, že to ze mě prostě musí ven. A za třetí jsem dost pověrčivá a bojím se, abych tímto článkem něco špatného nepřivovala... Pevně věřím a děkuji za to, že se to nestane <3

POZN.: Vím, že tento článek nebude pro většinu z vás, proto pokud jste citliví, nemáte náladu na pesimistické téma, nebo nechcete být smutní, tak tady prostě přestaňte číst a počkejte si na další článek. Nebojte. Všechny články rozhodně nebudou ,,pesimistické" jako tenhle. Já tu tento článek ale chci mít, protože ho mám v hlavě už dlouho a možná se mi pak uleví.

Můj největší strašák

Nejvíce se bojím toho, že budu sama. A ne, opravdu tím nemyslím to, že mě opustí přítel, nebo se nepohodneme s kamarádkou a přestaneme se bavit... Bojím se toho až jednou budu muset říct svým nejbližším na dobro sbohem a možná se ještě více bojím toho, že jim to sbohem ani nestihnu říct... Asi vám je už jasné, o čem dnes bude řeč. Smrt... Je to takové tabu snad mezi všemi blogerkami. Přitom je to přirozená věc, o které by se mluvit mělo...(Už chápete, proč jsem psala, že jsem pověrčivá a nechci tímto článkem nic přivolat?!)

Na úvod bych chtěla říct, že jsem se zatím s nikým velmi blízkým (ťukám) loučit nemusela, nebudu dnes tedy psát o tom, jak se se smrtí někoho blízkého vypořádat-stejně si na to každý musí přijít sám. Spíše se chci vypsat z pocitů, které mě jednou za čas naprosto pohltí a paralizují. Vlastně bych i chtěla znát váš názor, zda to má někdo podobně a jak se těchto pocitů popřípadě zbavit. 

Bojím se smrti. ANO. Bojím se jí jako čert kříže. Ale nebojím se vlastní smrti (o té jen doufám, že bude rychlá).  Prostě se to jednou stane. Je to přirozený. Až jednou přijde můj čas, tak si jen přeji, aby lidé nebyli smutní a mysleli spíše na to, jaké skvělé věci jsme spolu prožili a jak jsem byla během svého života šťastná a spokojená. Doufám, že všichni zapomenou na všechny křivdy, rychle se přes tu skutečnost přenesou a budou dál žít svůj život, jen snad trochu jinak-možná ještě více na plno! Tak jako se to snažím dělat já.

Jenže u smrti druhých je to jiné... S tím, že někdo na dobro odejde, pak budu muset nějakou dobu žít... Vypořádávat se s tím. Naučit se být více a více sama. Nejhorší je, že vím, že to jednou přijde. Musí. Takový je koloběh života a víme to všichni. Často si říkám a vlastně i přistupuji k celému svému životu tak, že všechno, co se má stát, se stane. A to si myslím, je pravda všech pravd. Dost často nám tento přístup může ulehčit život. Přeci jen mě ale tento strach dokáže neskutečně zasáhnout...

Někdy mám totiž období, nebo naštěstí spíše dny, kdy v noci ležím v posteli a najednou mi v hlavě běží, jaké by to bylo, kdyby mi někdo umřel-taťka, děda, mamka, babička, ségra. Nevím proč to je... Rozhodně to není vytoužená emoce, nebo myšlenka. Prostě mě to samo chytne a ne se to pustit. Pak jen brečím. No to je slabý slovo. Bulím. Několik hodin. A nemůžu spát. 

V hlavě mi lítá tolik myšlenek: Jaký by byl můj život bez nich? Jak moc se vše změní? Nepohádám se s nimi předtím, než odejdou? Stihnu jim vše říct? Budou vědět, že je miluji??? Někdy si přijdu až jako paranoidní blázen. Pokaždé se navíc bojím, že by se to mohlo stát skutečností... Proto se to snažím co nejdříve zastavit, jenže dost často nevím jak. Snažím se myslet na hezké věci, což na chvíli zabere, jenže vždy se to nějak stočí k tomu prvotnímu tématu. Pustím si písničky, nezabírá. No nakonec to musím jen přečkat.

Celá ta moje pověrčivost vyvrcholila v moment, kdy jsem jednu noc měla tenhle ,,záchvat" a ráno na to jeden člověk z mého okolí doopravdy zemřel. Nejspíš to byla jen shoda náhod. Jenže bolestivá shoda náhod, kterou budu mít v hlavě už asi navždy.

Opravdu nerozumím tomu, proč se mi tohle děje. Existuje mezi vámi někdo, kdo to má podobně? A jak to zvládáte? A co popřípadě děláte?

Pozměnená tvář strachu ze samoty

Strach ze samoty prožívám poslední dobou dennodenně, jen naštěstí v jiné podobě. Jak víte, již za měsíc odlétám na svojí asi doposud největší cestu v životě. Jedu na pět měsíců studovat do Číny. Dost lidí se mě ptá, jestli se bojím. Abych si zachovala tvář, nebo nestresovala své blízké, tvrdím, že se nebojím, protože čeho?!

Jenže lžu. Milosrdně. Bojím se strašně. Bojím se spousty věcí-cesty letadlem, kvůli méme velkému strachu z létání, tomu, že nebudu ničemu a nikomu rozumět, že si nenajdu v Číně žádné přátele, že mi nebude chutnat tamní jídlo, že nezapadnu, že se mi tam nebude líbit. Mám ještě pokračovat?! Byl by to opravdu dlouhý seznam...

Nejvíce se ale opět bojím samoty. Jen v jiném slova smyslu. Hrozně se totiž bojím odloučení od všech lidí, co mám ráda. Přijde mi to možná až trošku dětinské a primitivní, ale opravdu mi budou všichni tak hrozně chybět, i když vím, že je v dnešní době jednoduché si zavolat přes internet atd. a že 5 měsíců není žádná dlouhá doba. 

Navíc budu na všechno prostě sama. Sama. 21-letá holka v zemi s největším počtem obyvatel. Nikdo mi nepomůže. Nikdo mi případně neutře slzy, neobejme mě, nedá mi pusu. Vše si budu muset zařídit sama a zvykat si být sama.  A to já zatím neumím. Pořád se obklopuji lidmi. Neumím ani sama nic vyřizovat :D Děsně nesnáším mluvit s někým cizím po telefonu, vyřizovat nepříjemné věci atd. A to budu muset. Vím, že to zvládnu. Jenže teď se toho všeho tak strašně bojím. Sama na druhé straně světa jen s jedním kufrem... Není to i na mě moc?! Dost často kvůli tomu brečím. Stejně jako teď...

Jenže pak si v hlavě nafackuju. Sama sis to vymyslela, nikdo tě do toho nenutil, tak proč bulíš?! Já nevím. Věřím, že všechno zvládnu a že nic nebude tak strašné, jak si to v hlavě maluju. Že nakonec ani to odloučení od všech lidí nebude tak strašné. Ale přeci jen se toho strachu nemůžu zbavit. 

Nedávno někdo psal, že strach lidé mají jen proto, že nad vším moc přemýšlí. S tím naprosto souhlásím, a snažím se proto nad nepříjemnými věcmi moc nepřemýšlet. Snažím se žít okamžikem, užívat si přítomnost a zbytečně se nestresovat. Zabírá to. Jenže dost často jen do té doby, než o Číně začne někdo mluvit v čase, kdy na to nejsem připravená. A je to tu znovu... Ten neskutečný strach. Kolikrát jsem už přemýšlela nad tím, jestli to nevzdat a radši nesedět pohodlně doma na zadku. Jenže ta bláznivá, dobrodružná Daniela, která miluje výzvy a jen tak lehce se nevzdává, mi to nedovolí, protože ví, že by se tahle příležitost nemusela opakovat, a že bych toho v budoucnu stejně litovala. Takže já se nevzdám... A co ty?

To by bylo pro dnešní článek úplně všechno. Vím, že jste ode mě zvyklí na něco jiného, ale myslím si, že i tohle je téma, o kterém se musí mluvit. Jsou prostě chvíle, kdy emoce musí ven. 

Mějte se krásně,

Vaše Ela