Zrcadlo, zrcadlo...

Stojíš před zrcadlem... Díváš se na sebe... Co tě napadá? ,,Dnes vypadám skvěle." ,,Vlasy mám dnes božské." ,,Bude to skvělý den." ,,To tričko mi ale sakra sekne." No...Nechci mluvit za všechny, ale u většiny z nás to asi nebude tenhle případ. Nebo alespoň u mě není. Rozhodně tedy ne vždy. Ještě před nějakou dobou, bych na sebe nepohlížela takhle pozitivně snad nikdy. Naštěstí se už ale můj pohled na sebe samou dost proměnil. Byla to ale dlouhá a trnitá cesta...

Příběh ,,ošklivého káčátka"...

Názor na sebe a svou postavu jsem měla většinu svého dosavadního života spíše negativní... Nikdy jsem si nepřipadala dost hezká, půvabná, okouzlující a už vůbec ne sexy. A to byl asi ten hlavní problém mého přístupu k sama sobě. Nebyla jsem dost dobrá ani pro sebe, jak jsem pak mohla být dobrá pro ostatní?!  

Pamatuji si, že už od mala jsem nebyla ve svém těle spokojená. Necítila jsem se sebevědomě. Nosila jsem brýle, které mě hned od začátku zaškatulkovaly do přihrádky "šprtka". Moc tomu nepomohla ani moje přebytečná kila, která jsem nosila všude s sebou a ne a ne je schovat. Navíc jsem byla stále obklopena spolužačkami, které měly perfektní postavy. Proč ne sakra já?!

Když jsem byla na základce, tak jsem zjistila jak umí být děti zlé (a i to, jak umím být zlá já). Hlavně na prvním stupni jsem totiž byla terčem "šikany". Nerada to nazývám šikanou, protože vím, že existuje mnohem horší forma šikany, na druhou stranu to ale prostě bylo ubližování-,,jen" psychické. Vyslechla jsem si tolik nadávek na svou postavu, na brýle, na oblečení... A to podotýkám, že jsem nikdy nebyla nějaký extrémní soudek. Jen jsem byla baculatá-někdy trochu víc. Pamatuji si, jak jsem se vracela ze školy s brekem. Ještě teď to vidím před očima... Jednou jsme měli tělocvik a všichni se mi smáli, že neumím svíčku nebo neumím skákat přes kozu... Dostávala jsem různé ošklivé přezdívky. A ty neustálé pohledy všech... V tomto ohledu to nebylo zrovna veselé období... Přes všechno jsem se ale nakonec přenesla... Jen někdy mě ta vzpomínka prostě píchne u srdce.

Vzpomínám si, jak jsem se jednu dobu snažila dávat vinu mým rodičům, zejména ťatkovi, po kterém jsem zdědila mnoho vlastností a jednou z nich je i sklon k tloustnutí, který mají všichni členové rodiny z jeho strany. Na druhé straně byla mamka, která jen zřídka kdy něco nabere, jenže po té má v tomhle ohledu geny především moje sestra, které jsem to neskutečně záviděla. 

Rodiče se mě snažili několikrát v jídle brzdit-abych třeba ve svých 10 letech nesnědla celou pizzu, jenže já to v té době brala jako největší křivdu. Vždy mi vynadali, že moc jím v restauraci plné lidí, nebo před babičkami, které si samozřejmě rády přihodily. Nejvíc mě vždy štvalo, když mi třeba babička říkala, že bych měla zhubnout jen před svýma kamarádkama nebo známýma, ale když jsme byly spolu samy, nutila mi hory jídla a nezdravé pití. Někdy to byl fakt paradox. Vím, že to nikdo nemyslel zle. Jenže já se cítila ošizená. Všichni mě kontrolovali a brali mi mé milované jídlo. V téhle době jsem sice věděla, že to s mojí postavou není ideální, na druhé straně jsem ale jídlo zbožňovala. Jídlo bylo záplatou na všechny moje bolístky a nebyla jsem ještě připravená se ho vzdát... 

Zlom nastal asi až kolem začátku puberty, kdy začalo v převažovat to, že jsem chtěla být jako všechny holky. Ve všem vypadat hezky, hubeně, neřešit, jestli v tom oblečení, co si obleču, nejsem moc tlustá, ale hlavně jsem se chtěla líbit klukům. Ani jedna věc se sice nestala, pro kluky jsem totiž už navždy byla zapsaná jako obtloustlá šprtka, která byla dobrá maximálně na pokec. I tak jsem se ale snažila změnit... Začala jsem hubnout...

Podařilo se mi zhubnout několik kil a v sedmé/osmé třídě jsem snad byla na své nejnižší váze v životě. Jenže nehubla jsem moc zdravě a hlavně udržitelně. Prostě jsem jednu dobu začala jíst o hooodně méně a hodně sportovat. Jenže to se nedalo vydržet dlouho. Brzy na to přišlo období, kdy jsem se naopak musela neustále ,,odměňovat" za to, jak jsem trpěla a strádala. V takovýchto vlnách vlastně funguji skoro až do dnes.

Jak jsem se nenáviděla...

Nejhorší věc byla, že jsem se kvůli jídlu začala nesnášet. Byla doba, kdy jsem jen prošla okolo zrcadla a nemohla jsem se na sebe podívat. Nebo aspoň na to břicho a na nohy. Když jsem se viděla, chtělo se mi brečet. Někdy jsem i brečela. S očima plných slz jsem si držela ty svoje nechutný špeky, otáčela jsem se, pozorovala svojí celulitidu nebo nadávala na svoje strie, kterých mám spoustu právě kvůli neustálému přibírání a shazování. Dokázala jsem pak takhle na sebe zírat několik minut a hledat na sobě všechna ošklivá místa. Byla to opravdová nenávist. V hlavě mi pořád znělo jen: ,,Proč já?!" 

Tyhle výlevy nenávisti ale měly i pozitivní dopad. Až tehdy, kdy jsem se na sebe opravdu nemohla ani podívat a byla jsem sebou znechucená, jsem začala konat. Začala jsem věci měnit. A to hezky pomalu. Jasně, stále jsem někdy držela nesmyslné diety, hladovky, dávala si na lednici fotky obézních žen, abych věděla, jak nechci skončit. No ale taky jsem čím dál tím více hledala alternativy, jak se stravovat lépe. Zdravěji. Podařilo se mi najít nějakou zdravou střední cestu, po které se vydat, abych si držela váhu, ale zároveň si mohla čas od času i zahřešit...

Jak se vnímám dnes...

Ani teď není vše dokonalé a zalité sluncem... Jednou mám období, kdy se cítím skvěle, líbím se sama sobě a jsem spokojená. Jenže pak přijde doba, kdy jsem třeba jen mírně ve stresu, mám více věcí na práci, nějaké starosti a jsem tam, kde jsem byla. Jídlem se totiž uspokojuji a uklidňuji. Je ale pravda, že v poslední době jsem najela na již zmínění životní styl, který mi přijde fajn. Snažím se nestresovat se z toho, co jím. Většinu času se snažím jíst zdravě, nepít sladké nápoje, nejíst tučná jídla, ale když se stane, že ,,ujedu" nestresuju se. Jen prostě vím, že budu zase muset víc zabrat. Už se nesnažím držet žádné drastické diety, jen poslouchám svoje tělo. 

Do teď mám ale problém,  že mezi mým zdravým jídelníčkem a "prasením" existuje velmi tenká hranice, kterou prostě někdy nedodržím. Třeba když si dám nezdravé jídlo víckrát po sobě, nedokážu se pak od něj odprostit a mám na něj chuť nepřetržitě. Proto dost čast sklouzávám k tomu, že se stravuji opět prostě strašně. Pořád mám prostě na čem pracovat, ale to asi každý z nás. A je to dobře... 

Jak jsem začala mít znovu ráda svou postavu...

I když jsem se už naučila žít sama se sebou a mít se ráda, byl to dlouhý proces, na kterém musím stále pracovat a dále ho rozvíjet. K tomu, abych se měla ráda i se všemi svými nedokonalostmi (a že jich je!), pomohlo hned několik faktorů. Jedním z nich a asi tím největším bylo, že jsem začala pracovat na své hlavě. Tak jako jsem na sebe zírala do zrcadla v slzách, jsem na sebe začala pohlížet jinak. Teď na sobě hledám pozitivní věci. Říkám si věci, které se mi na mně líbí, které na sobě obdivuji, a za které jsem vděčná. Velkou roli v mém sebepřijetí hraje také můj přítel, který mi snad nikdy nepřestává říkat, že mě má rád takovou jaká jsem a jsem mu za to dost vděčná. Naučil mě toho totiž hodně. 

To, že se mám ráda neznamená, že na sobě přestanu pracovat. Tak to opravdu není. Musíme mít rádi sami sebe zdravým způsobem-zhodnotit, co je třeba zlepšit, co není dokonalé atd. Kdybychom se měli rádi až moc, nebyla by to potom sebeláska, ale sebezahleděnost a to je něco úplně jiného. To, co si ale ráda říkám, je, že nedokonalost k životu patří, a že kdyby bylo vše na světě dokonalé, byla by to prostě děsná nuda! Mějte se rádi a pracujte na sobě. Má to smysl!

Podívej se na sebe do zrcadla teď. Už vidíš tu sebevědomou holku?! Už vidíš, jak jsi krásná? Že ne?! Tak si to řekni 10krát za sebou! Zařvi to... Neboj se projevit své city, uleví se ti. Stejně jako mně.

Ahoj a brzy u dalšího článku...

 Vaše Ela

Pozn. RED.: Po vydání tohoto článku jsem ještě dost přemýšlela... Zjistila jsem, že vám chci ještě něco říct. Nejdřív chci ještě zdůraznit, že jsem nikdy nebyla vyloženě obézní-jen jsem prostě měla ,,pár" kilo navíc. Můj problém tkvěl hlavně v tom, že jsem o sobě uvažovala tak, jako kdybych byla nejtlustší holka na světě. PROČ?! Pár blbejch, možná i ze srandy myšlených slov, který ještě ke všemu byly od dětí. I tak mě to dokázalo zlomit. Prostě se mi všechy ty řeči zapsaly do hlavy a asi tam už zůstnou navždy. Jen doufám, že je brzy vytěsním natolik, že už na ně nebudu vzpomínat a užírat se.
Sice můj příběh asi není tak silnej, jako jsou ty další se kterými se na sociálních sítích setkáváte. Nečekejte žádný my anorexia story, protože ne. Bulimii ani anorexii jsem nikdy neměla. Ale taky jsem (byla) vlastně nemocná...
Chtěla bych vás jen ze srdce poprosit. Přemýšlejte o slovech, které vypustíte z úst. Někdy mohou člověku ublížit a to i když to nechcete. Každý člověk je originál s jedinečnou myslí. Každý si bere věci k srdci jinak, každý cítí a vnímá odlišně... To, že by něco nezranilo vás, neznamená, že nemůže ublížit ostatním. A nenechte se ani zmást kamennou tváří člověka, kterému komentář adresujete. Někdo neumí dávat pocity najevo. Znám to... Málokdy mě uvidíte brečet před lidma. Málokdy umím říct, že mě něco opravdu štve. Ale stejně jako každý jiný mám city! Jen nejsou vždy vidět. 
Doufám, že se najde někdo, komu můj příběh pomůže. Že si někdo uvědomí, že v tom není sám. Protože ne... Je nás tolik. Jen o tom mluvit. Mně to trvalo zatraceně dlouho. Ale napsala jsem to. Další krok k tomu abych změnila svou mysl a byla šťastnější.

 Nemůžu vám sice jít příkladem, jako někdo, kdo se bezmezně miluje. Jako někdo, kdo se cítí krásný za každé situace. Ale jako někdo, kdo se snaží. Snaží se ze všech sil změnit svoje přemýšlení a najít cestu k sobě. Zkus to taky...