Já a studium...

Vím, že je červen, a tudíž pomalu všem končí škola a i já mám už dávno po zkouškách. Je mi tedy jasné, že se každý vidí už jen na lehátku s drinkem, nebo na dovolené, a že nikdo už proto nemá na školu ani pomyšlení, ale i přesto bude dnešní článek na téma studia, vzdělávání a škol. Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla tento článek sepsat, je to, že teď čeká spousta čerstvých maturantů na výsledky přijímaček, pak se musí rozhodnout na jakou školu se hlásit, anebo si musí srovnat v hlavě, jestli chtějí jít vůbec někam studovat. Nečekejte od tohoto článku nějaký objektivní pohled  na české školství, nebo vzdělávání obecně. Chtěla bych vám především říct o své zkušenosti se studiem, představit vám obor, který momentálně studuji, nebo také nastínit moje plány do budoucna, co se školy týče. Ale nebojte...nakonec si nějakou tu úvahu stejně neodpustím, vždyť mě už znáte. 

Asi si říkáte: ,,Proč nám tak strašně chce psát o oboru, který studuje, když to nikoho nezajímá. Co je na něm tak ojedinělého a k čemu nám to bude?!" Jak jsem už psala v jednom z minulých článků, chystám se jet studovat na semestr do Číny. O této zkušenosti chci začít psát pravidelnou rubriku a třeba i začít natáčet nějaká videa. A právě obor, který studuji, má velký podíl na tom, že do Číny vůbec jedu. Mimo jiné si myslím, že je to obor tak ojedinělý, kdy se nesetkáte tak často s lidmi, kteří ho studují a mohlo by to pro vás vlastně znít i zajímavě exoticky. 

Nejdříve se ale podíváme na mou cestu za vzděláním. Na začátek musím říct, že jsem vždycky měla ohromné štěstí ve výběru školy, protože všechny školy, do kterých jsem chodila byly skvělé a hodně mě naučily. Je jasné, že první školu(=tu základní) jsem si sama nevybrala, ale byla to skvělá škola, kde jsem měla velmi dobré učitele, spolužáky a vůbec jsme si během těch 9. let užili spoustu srandy. 

Nebudu vám lhát. Ne všechno samozřejmě bylo tak lehké a parádní, jak se to může z předchozího odstavce zdát. Zažila jsem si totiž také spoustu krušných zkušeností, které mě velmi zasáhly. A to hlavně na první stupni...Byla jsem totiž ,,šikanovaná". Nerada používám tohle slovo, protože to asi ne dobře vystihuje to, čímž jsem si procházela. Nebyla to taková ta šikana, na kterou narazíme třeba v televizi, na internetu. Teď se své zkušenosti už vlastně i směju, protože jak na to koukám s odstupem, o nic hrozného vlastně nešlo. Ale v tom věku jsem to prožívala velmi hluboce a ne jednou jsem doma hystericky brečela. 

Abych vám alespoň letmo vysvětlila o co šlo...Vždy jsem byla více ,,chytrá" než ostatní, k tomu nosila brýle a byla jsem obtloustlá. Na druhém stupni se k tomu pak přidalo silné akné a velmi rychlý vývoj některých ženských partií. Právě kvůli těmto věcem jsem byla velmi často terčem posměchu, narážek a třeba i urážek. Ale jasně...Byli jsme všichni děti, neměli jsme vlastní rozum a vím, že se nikdy nestalo nic exra hrozného. Ale chápejte...Mladá holka, která se chce líbit, zapadnout a třeba i trochu vyčnívat, místo toho ale slyší jen samé posměšky...Opravdu to pro mě osobně nebylo nic jednoduchého a to si ještě myslím, že jsem silná osobnost, která si toho nebere k srdci zase tak moc. Abych se přiznala...tahle nepříjemná zkušenost mě mnohdy ovlivňuje ještě do dnešní doby, kdy na sebe také pohlížím jako na tlustou, nehezkou ,,nicku". Ale o tom třeba někdy jindy...

Jinak byly roky na základce vážně skvělé. Celou jsem jí prošla bez větších problémů na samé jedničky, protože mi učení vážně šlo. Rodiče mě chtěli dát na osmiletý gympl, ale já třeba nad touhle možností ani nepřemýšlela. Nechtěla jsem jít mezi cizí kolektiv a vlastně ani do teď nevidím moc smysl v osmiletých gymnáziích, kdy jsou na vás sice kladeny mnohem vyšší nároky, ztrácíte ,,dětství", ale hlavně...Když jsem pak šla na gympl čtyřletý, během chvíle jsme třídu z osmiletého dohnali. Nemůžu sice hovořit za všechny školy, ale tam kde jsem byla já, to tak opravdu bylo.

Po 9. třídě mé kroky vedly právě na čtyřleté gymnázium. Dlouho jsem se rozhodovala na jaký gympl vůbec jít. V mém rodném městě totiž jeden gympl byl, ale nepůsobil na mě vůbec sympaticky, neměl tak dobrou výuku, tolik možností jet na výlety do zahraničí, atd. Na druhou stranu tam šli ale téměř všichni moji dobří kamarádi. Prožívala jsem v té době velké dilema. Hodně jsem se bála jít do cizího kolektivu, kde jsem opravdu neznala nikoho. Nakonec jsem se ale přeci jen překonala a šla na gympl, který byl asi 20 Km od mého rodného města. A udělala jsem opravdu nejlépe, jak jsem mohla. Proto bych vám chtěla říct...Nebojte se vyjít ze své komfortní zóny, někdy se to totiž opravdu vyplácí!

Na gymplu jsem byla opravdu spokojená. Vzdělávala jsem se hodně v angličtině, která byla na téhle škole na opravdu vysoké úrovni. Pomalu poznávala nové lidi, učila se, jezdila jsem na hodně zahraničních výletů, získávala různé zkušenosti i třeba s překladem z cizích jazyků. Gympl jsem také zvládla bez větších problémů, jen s matikou jsem si zrovna netykala :D . I maturitu jsem zvládla skvěle, ale jasně...Nervy jsem měla obrovské. A co po gymplu?! 

Už během studia na SŠ jsem dlouho přemýšlela, kam dál...Nevěděla jsem co dál. Můj ťatka měl už od základy jasno, co se mnou. Práva. Tím, jak mi to tak dlouho ,,lil" do hlavy-ale bez nátlaku, nebojte. Chtěla jsem to chvíli i já. Přišlo mi to skvělý-představovala jsem si, jak budu u soudu řešit případy zločinců a budu pak v neuvěřitelnym balíku. Postupem času jsem ale od této možnosti začala rapidně upouštět. Představa, že budu neustále memorovat zákoníky, které mě moc nebavily, se mi víc a víc nelíbila. 

Hodně jsem v té době také tíhla ke studiu jazyků a láska k nim mě neupustila do teď. Jenže...Na gymplu jsem se učila anglicky a německy. Němčinu jsem studovat nechtěla a přišlo mi, že anglicky v té době už umí mluvit každý. Na začátku 3. ročníku jsem brouzdala po internetu a hledala inspiraci, co studovat. Zaujaly mě dva obory. Obor, který se zabýval afrikou(v té době jsem hrozně chtěla dobrovolničit v Africe) a sinologie. 

,,Sinologie, co to je?!" Vůbec jsem nejdříve neznala význam slova sinologie, ale hned mě to uchvátilo i bez toho, abych věděla co to je. Potom, co jsem si o sinologii něco přečetla, bylo jasno-budu studovat sinologii!- učit se o Číně, její historii, literatuře, moderních dějinách a jazyku. Nejdříve mě samozřejmě zaujal hlavně jazyk, postupně jsem ale začala nacházet velké zalíbení v čínské literatuře(v českých překladech). Jak na moje rozhodnutí reagovala rodina? Překvapivě dobře. Čekala jsem, jak mě od toho budou zrazovat, že se tím neuživím atd. Taťka, jakožto obchodník, který má v hlavě neustále kalkulačku, si představoval byznys s Čínou a mamce bylo vlastně celkem jedno, kam půjdu. Tak jsem se začala připravovat na přijímačky. V té době to pro mě nebylo nic moc jednoduchého. Nejprve byl test z čínských reálií, jazyka, atd., po jeho splnění se postupovalo k ústní zkoušce, kde byl pohovor nad přečtenými díly čínské literatury. O literatuře jsem nejdříve neměla ani potuchy a o čínských dějiných jak by smet. Ve školách se přeci jen o Číně téměř neučí. 

Na druhou stranu jsem ale ještě měla dost dlouhý čas na přípravu a vyšlo to! Dostala jsem se a byla jsem za to tak vděčná a šťastná. A co práva? Přijímačky(Scia testy) jsem zkoušela už jen pro klid svůj, abych toho třeba v budoucnu nelitovala, kdyby to náhodou vyšlo a také i trochu kvůli taťkovi(aby ale bylo jasno, nikdy mě rodiče do ničeho nenutili). V té době jsem už ale byla tak položená do snahy se dostat na sinologii, že se nedá mluvit o tom, že bych se nějak snažila na práva dostat, na zkoušky jsem se vůbec nepřipravovala a zkoušela to spíše na štěstí. ,,Překvapivě" to nevyšlo. A tak teď studuji na Filozofické fakultě Karlovy univerzity sinologii. 

Co tedy vlastně během studia na sinologii děláme?!

Již od prvního ročníku se učíme čínsky s lektorkou z Taiwanu. Ze začátku to bylo těžké, protože ona mluví opravdu jen čínsky a když je už úplně nejhůř, tak trochu anglicky. Ale zase to bylo dobře. Že jsme se základy čínštiny museli naučit poměrně rychle. Hodiny jsme měli třikrát týdně po 1, 5 h. Velkou část hodin v prvním ročníku zabíraly teoretické hodiny čínského písma, gramatiky a výslovnosti. Mimo to jsme měli hodiny literatury a volitelné předměty třeba k dějinám Číny. Ve druhém ročníku to je dost podobné, akorát se učíme už i jazyk klasických čínských textů(hlavně starověkých)  nebo jsme četli kapitoly v čínštině z moderních čínských románů. 

Co chci po sinologii dělat a má to vůbec uplatnění?!

Uplatnění to zcela určitě má, ale je jasné, že bez práce nejsou koláče. Hlavně v prvních rocích studia zabere učení čínštiny téměř celý váš volný čas. Pokud to ale někdo bere vážně, vyplatí se přípravu nepodcenit. Ráda bych pak v budoucnu překládala knihy, nebo tlumočila. Nebránila bych se ani pracovat v nějaké mezinárodní společnosti. 

Právě v rámci studia poskytuje škola možnost jet studovat do Číny čínštinu. Tuto příležitost jsem samozřejmě ráda přijmula a věřím, že mě to hlavně co se týče čínštiny hodně posune. 

Co bych řekla celkově ke studiu na VŠ?!

Na základně mojí vlastní zkušenosti, bych studium rozhodně doporučila. Pokud je někdo, koho by studium čínštiny a sinologie nějak více zajímalo, neváhejte se mi ozvat. Ráda vám se vším poradím a zodpovím vaše dotazy. 

Na druhou stranu si uvědomuji, že studium VŠ prostě není pro každého! A já rozhodně nejsem zastánce toho názoru, že aby z člověka něco bylo, musí nutně studovat vejšku. To je naprostý nesmysl. Vysoká škola vám rozhodně dokáže rozšířit obzory, naučit vás hodně věcí, poskytnout vám různé příležitosti, ale pokud je člověk šikovný, nebo třeba kreativní a v hlavě má spoustu nápadů, co se svým životem, vejška pro něj opravdu nebude. Já třeba moc obdivuji lidi, kteří ve svém nízkém věku dokážou něco vybudovat a být úspěšní. Pro mě byla vejška vždycky velký cíl, kterého jsem chtěla dosáhnout a studium na vejšce si užívám a vím, že bez něj, bych nebyla schopná dělat přesně to, co v budoucnu chci. Pokud ale cítíte, že na vejšku nejste ten pravý, nenuťte se. Prosadit se dá i bez vejšky velmi dobře! Nebojte se! A co...Max. si dáte rok na zkušenou v nějaké práci a třeba začnete studovat někdy později. V dnešní době máme tolik možností. 

,,Moudro" na závěr: Nenechme okolí řídit náš život!

Mějte se krásně, ahoj a zase brzy na viděnou!