(Ne)vděčnost...

Tento článek jsem chtěla sepsat už opravdu dlouho...Myšlenku napsat text na téma vděčnosti jsem totiž měla v hlavě ještě dlouho předtím, než se vůbec zrodila nějaká myšlenka blogu. Často přemýšlím: ,,Umíme být vděční? Umíme se radovat? Nebo si jen neustále stěžujeme? Na život, na svou postavu, na rodiče, na práci, na školu, na politiku..."

Sama jsem měla dlouhou dobu problém s projevem vděčnosti, protože ,,bohužel" patřím mezi lidi, kteří velmi těžce ukazují navenek své city, a proto se poslední dobou snažím zamakat na tom, abych více používala slovo ,,děkuji". Několikrát za den mi běží otázka: ,,Ví moje rodina, moji přátelé a vůbec všichni, kdo alespoň na chvíli pobyli v mém životě,  jak moc jsem jim vděčná za to, jakého člověka ze mě udělali? Co bych mohla udělat, abych jim všechno oplatila?" A co vy? Myslíte si, že umíte ukázat vděk? 

Proč si myslím, že je vděčnost v našich životech důležitá? 

Uvědomit si, že existují věci, za které bychom měli být vděční, vede dle mého názoru k mnohem spokojenějšímu životu. Tuto uvědomění nás totiž přivádí k podstatě věcí, k uvědomění si toho důležitého a naopak nám to pomáhá k upozadění nepodstatných věcí. Měli bychom se radovat, že máme být za co vděční. A že opravdu máme! Že si to nemyslíš?! A co za to, že teď dýcháš, čteš tento článek, můžeš žít...Jasně...Toto téma je trochu fylozofické, možná až moc "sluníčkářské", ale podle mě je to jedno z nejdůležitějších vodítek k lepšímu životu-prostě projev vděk! 

Neřeš křivdy! Neřeš věci, co tě štvou! Nelíbí se ti tvoje nohy?! Přestaň se jimi zaobírat a radši si v duchu poděkuj za to, jak hezký máš oči. Tohle je poslední dobou taková moje menší "filozofie". Děkuji každý den za nějakou věc, situaci nebo jen prostě za to, že můžu být šťastná na tomhle světě. A je mi krásně. Hlavně je i mnohem lepší děkovat za to, co je na nás krásné, než nadávat neustále na to, že mám pleť plnou akné a velmi rychle tloustu. Je to prostě o pozitivním myšlení, který je lék na (skoro) všechno.

Jak jsem už nakousla v minulém článku, měla jsem období, kdy jsem se sama sobě nelíbila, vlastně jsem i nesnášela to, jak vypadám. Poslední dobou se s tím snažím(zatím úspěšně) bojovat. Jasně, že je to těžký a jsou dny, kdy prostě opět vykoukne ta stará Daniela, ale právě díky uvědomění si vlastní krásy a vděčnosti za ní, jsem našla cestu k sobě a vlastně i k ostatním. 

Když mluvím o ostatních, mám na mysli třeba moje rodiče...Protože asi jako každý jsem hlavně v době puberty chovala vůči rodičům chladné city a často jsem jim hodně věcí vyčítala-že na mě měli velké nároky, že mi narozdíl od sestry nevěnovali tolik času, že jsem vždy odnesla vše za ségru, že mě vůbec nechápali a nesnažili se mi porozumět...Byla jsem tak nešťastná, cítila jsem se sama a někdy jsem i prožívala takové stavy, kdy jsem si říkala, jestli jsem vůbec jejich, jestli mě mají rádi. To byla NEvděčnost...

Uvědomovala jsem si jen špatné stránky. Cítila jsem jen křivdy, ale nechtěla jsem si připustit radosti. Bylo to samozřejmě hodně způsobeno i mou pubertou, ale abych se přiznala, tyto problémy jsem prožívala hodně dlouhou dobu a někdy mě to hlodá do teď. Pořád proto musím pracovat na tom, abych hlavně děkovala za ty skvělé roky a zapomněla na těch několik desítek špatných dní, kdy jsme se hádali. Nevím proč, ale naše mozky si prostě snáz pamatují ty špatné zkušenosti a mnohem snáze zapomínají na ty hezké zážitky. Máte to tak taky? Já si třeba z dětství pamatuju spoustu útržku, které ale nejsou moc veselé, ikdyž vím, že dětství jsem měla krásné. 

Když jsem už zmínila moje rodiče, promiňte mi tu míru sentimentality, ale musím jim tu prostě něco vzkázat. Nevím, jak moc je sice pravděpodobné, že si tohle někdy přečtou, protože o tom, že si vedu blog nemají ani potuchy, ale kdo ví.

,,Mami, tati...Nevím, jak moc dobrou dcerou jsem/byla jsem. Vím ale, že vy jste mi těmi nejlepšími rodičemi na světě, těmi nejskvělejšími průvodcemi světem, kdy mi dáváte pomocné ruce, ale zároveň mě učíte samostatnosti. Nevím, jestli jednou bude doba, kdy vám budu moc ,,splatit" to, co pro mě neustále děláte. Jedno vám chci ale říct. Moc vám děkuji. Vzhlížím k vám a miluju vás!(i když vám to téměř nikdy neřikám)."

Děkuji za mojí celou rodinu.

Děkuji za můj život. 

Děkuji za tento den.

Děkuji za vás. 

A za co jste vděční vy? Poděkujte za tyto věci třeba před spaním, nebo i teď hned-napište mi to do komentářů, zakřičte to na celý dům, nebo si to napište na papír či do mobilu. Nemusí to být velké věci. Stačí maličkosti, které vám třeba v ten konkrétní den vykouzlily úsměv na tváři, nebo díky kterým jste se cítily více sami sebou...Čím více budeme šířit především vděk, tím více negativity ze světa zmizí. Já tomu věřím. Snažte se přemýšlet vždy spíše pozitivně a nekažte sobě, ani jiným den svou přehnanou negativitou a zachmuřelostí. A třeba si jednou všichni v téhle malé zemi uvědomíme, jak moc můžeme být vděční za to, že žijeme právě v ČR, kde se neválčí, je svoboda, vše máme na dosah ruky a ještě to tu máme tak krásný! Jen se o to musíme starat...Ale o tom zas jindy.

DĚKUJI za váš čas. 

Vaše Ela