Krásy Českého Švýcarska...

AHOOOJ! Konečně vás vítám u dalšího článku... Dnes to bude oddychovější povídání, ve kterém se snad i možná konečně dozvíte něco užitečného. Proč už ale dlouho žádný článek nebyl? Jednoduchý. Prázdno. Prázdná Daniela. Žádná energie. Múza. Touha něco sdělovat. To jsou takové moje poslední dny v kostce. Když si vlastně ještě přimyslíte hodně slz... Ale dost bylo negativity!!! To, co mi za poslední dobu hodně pomohlo, byl náš třídenní výlet do Českého Švýcarska, který jsem si užila vyloženě na plný pecky. Jakoby najednou byla depkózní Daniela pryč. A ona skutečně během tohoto víkendu pryč byla... 

Tenhle víkend jsme oproti cestě do Vídně plánovali více dopředu (ale jen tak, že jsme měli danou destinaci), mysleli jsme si totiž, že to bude nejspíš náš poslední společný víkend před mým odjezdem. Tak jsme si ho chtěli užít sami a tak nějak po našem. Ubytování jsme ale opět řešili, jak je u nás zvykem, na poslední chvíli. 

Když jsme se měli na výlet vydat, najednou se mi nikam nějak nechtělo. Netěšila jsem se... Teď už ale vím, že to byla předzvěst toho, že to bude nezapomenutelný. Mám to totiž snad vždycky tak, že když se mi nikam nechce, je to pak skvělý. Má to někdo podobně? 

DEN 1

V pátek v brzkých ranních hodinách (to je u nás nejdříve v půl 9.) jsme se vydali vstříc novým dobrodružstvím. S Mírou to máme ve většině případů tak, že nějak naše výlety neumíme plánovat. Většinou sice máme pár míst, které chceme vidět, ale nikdy nemáme jasný plán ani představu, kdy a co uvidíme. Ještě ráno jsme tedy nevěděli, co ten den podnikneme. Nakonec jsme si dali takový neurčitý plán, že se po cestě zastavíme na Kokoříně a pak v Děčíně. Proto jsem zvolila i spíše takový ,,fotící outfit"= bez pořádných bot! Měl nás totiž čekat "jen" hrad a zámek. Jenže...

Už při cestě na Kokořín jsem zjistila, že ty moje balerínky asi nebyly dobrej nápad. Ale to se furt dalo-na Kokořín se totiž dá vyjít po silnici. Samotný Kokořín se mi líbil, ale možná více mě uchvátily všudypřítomné skály, které nám lemovaly cestu nahoru. Příroda tohoto kraje je prostě krásná, na což jsme přišli už hned po cestě. Kokořín je takový příjemný hrad, který jsme navštívili relativně brzo, tak asi proto jsme ani nikde nenarazili na hodně turistů. Kvůli času jsme si koupili jen vstupenku na věž, ze které jsme měli báječný výhled. Poté si Míra ještě chvíli zadronařil a byl čas oběda. Z dálky se nám líbila jedna restaurace, do které jsme zavítali. Ale řeknu vám... POMOC!

Restaurace se jmenovala Pobuda a až teprve teď s Mírou divíme, že jsme do ní už jen kvůli tomu názvu vůbec šli :D Prostředí mají hezké, obsluha byla také bez problému. Největší průšvih bylo prostě jídlo. A to je celkem blbý, ne?! Ještě když tam kvůli němu člověk jde... Mírovo jídlo ještě nebylo tak zlé-dal si nějakou rybu s grilovanou zeleninou. Já ale ochutnala snad to nejhroší jídlo v mém životě... Dala jsem si smetanové rizoto s parmezánem a hráškem. A co mi přinesli? No...chutnalo to jako hodně špatný příkrm pro dítě. Totálně bez chuti, nevzhledné a vlastně skoro nepoživatelné. Já nemít takový hlad, tak bych jim to snad i hodila na hlavu. No...tuhle katastrofu nespravila ani tuna soli a pepře. No nic. Je možný, že jsem prostě jen měla smůlu, ale i tak si myslím, že tohle by se v restauraci v této cenové hladině nemělo stát. Popojedeme...

Je vám asi jasné, že po nepodařeném obědě nebyla naše nálada dvakrát dobrá. A to ještě nekončím... Míra jen tak mezi řečí prohodil, že by se rád jel podívat na nedaleké Čertovy hlavy kvůli dron fotkám. Říkám, proč ne... No, jenže mi ten můj miláček nějak zapomněl říct, že cesta k nim vede lesem do prudkého kopce po velmi prašné stezce. Takže já, jak městská frajerka v balerínkách, lezla na Čertovy hlavy. Nebudu vám lhát. Měla jsem dost. A šlo se mi pěkně blbě. Nakonec to ale stálo za to, protože to tam bylo moc pěkné a i Míra byl spokojen s tím, co natočil. Krize zažehnána :D Ale už jsem do příště vážně poučená, že v balerínách na výlety s Mírou nejezdim :D 

Další zastávkou byl již zmiňovaný Děčín-nebo hlavně děčínský zámek. Zámek na mě působil moc milým dojmem a měl hezkou atmosféru. Zastavili jsme se tam v kavárně na skvělé palačinky a pak si prošli tamní menší růžovou zahradu, která mě ale trochu zklamala-nebyla totiž moc udržovaná. Po návštěvě zámku jsme se už konečně vydali ubytovat.

Ubytováni jsme byli ve Sněžníku a to konkrétně v penzionu Švýcarský dům, který můžu opravdu s klidem všem doporučit. Hezký pokoj seženete za super peníze, majitel je ochotný a příjemný a navíc je penzion na skvělém místě kousek od rozhledny Děčínský Sněžník, na kterou jsme se vydali hned poté, co jsme se ubytovali (asi v půl 7 večer). Když jsme vyšli takhle pozdě, museli jsme samozřejmě začít řešit, kde se navečeříme. Plán byl takový, že si dáme něco malého ,,na svačinku" a pak si dáme něco nahoře, anebo až sejdeme dolů, tak si dáme jídlo naproti v hotelu. Já si něco máleho k snědku vzala, ale Míra ne-to byl hrdina, který nepotřebuje jíst. 

No nic... Cesta nahoru nakonec nebyla tak strašná, jak jsme si představovali a zvládli jsme ji celkem rychle, za což jsem na nás byla dost pyšná. I když ano. Byli jsme udýchaní jak bernardýni :D ... Během cesty jsme se zastavili na nádherné Drážďanské vyhlídce, která má neuvěřitelné kouzlo, hlavně takhle v podvečer a bez lidí. 

Rozhledna byla bohužel zavřená a to z důvodu, se kterým jsem se ještě nesetkala-kvůli rojení okřídlených mravenců. Sice mě to trochu mrzelo, ale i tak jsme si výhledy užili na maximum. Rozhledna je to opravdu impozantní. 

Nahoře jsme se s Mírou rozdělili na dva tábory. Já byla za to, abychom šli dolů a dali si jídlo až dole, protože jsem se děsně bála jít dolů za tmy. Míra byl vůdce druhého tábora, kdy chtěl zůstat nahoře a dát si jídlo v tamní restauraci. Když jsem viděla jeho otrávený obličej, poslechla si pár naštvaných komentářů a slyšela kručet jeho hladové břicho, ustoupila jsem. 

Dali jsme si tedy jídlo nahoře a opět se žádný gurmánský zážitek nekonal. Kvůli času jsme si dali jen polévku a krokety s tatarkou. Obsluha byla spíše nepříjemná, ale za to měla restaurace nahoře skvelé výhledy. Dolů jsme tedy šli až za polotmy a do penzionu se dostali za tmy. Cestou jsme naštěstí potkali jen pár netopýrů, ale i z těch jsem byla neskutečně vyblázněná. Po náročném dni jsme byli rádi, že jsme byli konečně na pokoji a mohli si dát nohy nahoru. A to jsme ještě nevěděli, co nás čeká druhý den...

DEN 2

Ráno jsme si dali snídani, během které jsme se celkem rychle rozhodli, co budeme dělat. Jelikož jsme ani jeden předtím v ČŠ nebyl, bylo jasné, že nesmíme zmeškat výlet na nejvýznamnější místo v tomto národním parku-Pravčickou bránu. Opět jsme vyrazili relativně ráno, což bylo super, protože jsme nepotkali davy turistů (jen když jsme šli zpátky dolů). Cesta nahoru nás opět překvapila, protože i když se šlo pořád do kopce, cesty byly udělány tak, aby je prošel fakt téměř každý a to bez velkého stoupání. Jdete sice delší cestou ale alespoň pozvolně. 

Pravčická brána na mě udělala ohromný dojem. Je to opravdu perla celého ČŠ. Prošli jsme si ve zpoplatněné části všechny vyhlídky, všechno poctivě nafotili, natočili a užívali si ty skvostné výhledy. Nakonec jsme si nahoře dali i oběd, který byl ale opět nic moc.  Prostě zase smažený... 

Cestou dolů jsme už potkali mnohonásobně více lidí a tak jsme byli rádi, že jsme ten čas pro návštěvu opět dokázali vychytat. Když jsme sešli dolů k zastávce, která se jmenuje Tři prameny, čekal nás další bod naší výpravy. Soutěsky.

Cesta k nim byla příjemná. Jediné, co nám ji trochu znepříjemňovalo bylo to, že jsme narozdíl od cesty předchozí nepotkali téměř žádné lidi a tak jsme byli neustále na vážkách, zda jdeme vůbec dobře. Trefili jsme to :D Po nějakém čase jsme došli do Mezné, odkud to mělo být dolů k soutěskám už jen 500 m. ,,To už je super", znělo mi v hlavě. Jenže chyba lávky. Těch 500 m bylo sakra náročných, kdy jsme klesali hodně hodně příkře dolů. Sice jsem v ten moment děkovala všem bohům, že to nejdeme nahoru, ale i tak mi to dalo hodně zabrat a teprve v tenhle moment jsem na sobě pocítila nějakou únavu. 

To byla taková úleva, když jsme byli konečně dole u řeky a já věděla, že nás už žádný další kopec nečeká. Příroda okolo soutěsek je dechberoucí, krásná a klidná. Zklidnila i mou mysl... Nejprve jsme došli k Divoké soutěsce, kdy jsme zjistili, že lodička jede na opačnou stranu, než kam jsme potřebovali, tak jsem se obrátili a vydali se směrem k Tiché soutěsce. Po cestě jsme se ještě zastavili na zmrzku, která nás krásně zchladila a nadopovala energií na další výšlap. 

Samozřejmě jsme nevynechali ani jízdu lodičkou. Velmi jsem se na ni těšila, ale nakonec jsem měla větší zážitek spíše ze samotné procházky údolím. Na lodičkách vás převáží lidé, kteří mají v popisu práce komentovat vše "vtipně". Jenže u našeho ,,průvodce" spíše platilo, že méně je někdy více. Navíc s námi posádku lodi tvořila ještě rodina s ukřičenými dětmi, takže o nějaké pohodě nemohla být vůbec řeč :D Ale i tak jsme si odpoledne v soutěskách užili maximálně. 

Když jsme došli k autu, řekli jsme si, že už je čas na opravdovou, pořádnou večeři, protože smažených jídel jsme už měli po krk. Tak jsme si našli super restauraci Fabrika v nedalekém Děčíně, kde nám opravdu kápli do noty a konečně jsme se skvěle nadlábli. Během večeře jsem měla úžasný nápad, že když ještě není tak pozdě, mohli bychom znovu vylézt na Drážďanskou vyhlídku na západ Slunce. Mírovi se moc nechtělo, ale mojí energii nemohl odolat a tak jsme šli. 

I když jsme už teda měli pěkných pár kilometrů v nohách, stejně jsme ale kopec skoro vyběhli, protože nám na nohy šlapal čas západu Slunce. Západ byl nádherný. Bohužel jsme už ale nebyli na vyhlídce sami, což mě trochu mrzelo. Jinak to byla opravdová nádhera a romantika. S myšlenkou na takto krásně strávený večer a vůbec celý den se nám pak báječně usínalo...

DEN 3

Třetí den jsme nečekaně nevěděli, co budeme dělat. Měli jsme teda hodně nápadů na spoustu překrásných míst, ale nějak jsme se nemohli rozhodnout, co vybereme. Vyhrála to Mariina vyhlídka, na kterou jsme se vydali z Jetřichovic. Když jsme si o ní hledali něco na internetu, trochu nás (hlavně Míru) odradilo, že psali, že výšlap na tuto vyhlídku není vhodný pro fyzicky nezdatné jedince, kam celkem jakožto městští povaleči zapadáme. Já ale byla tak zapálená tam vyjít, že jsme šli. A OPĚT jsme byli překvapeni, že to nic nebylo. Jako jo. Finální výstup byl trošku náročnější, kdy nahoru vedlo několik hodně vysokých schodů, atd. Ale výhled byl opět neskutečnej a tak jsme byli rádi, že jsme to zvládli. Nahoře jsme si dali sváču a kochali se tím úžasným výhledem...

Cestou dolů jsem si všimla, že je blízko ještě jedna vyhlídka-Vilemínina stěna, ze které byl výhled na Mariinu vyhlídku. Tahle vyhlídka se mi možná nakonec líbila ještě mnohem více a to asi hlavně proto, že nebyla tak "stísněná" jako Mariina, kde je nahoře pouze přístřešek, kde se neustále tlačíte s dalšími lidmi. Po sestupu dolů jsme se pak zastavili na oběd v Jetřichovicích. Tentokrát jsme si ale dali super salát! :D  Posilnění obědem jsme šli na poslední zastávku celého našeho výletu-do Dolského mlýna, kde se natáčela třeba i Pyšná princezna. 

Narozdíl od předchozích míst cesta tam nevede přes žádný kopec. Došli jsme tam tedy asi 3, 5 km procházkou skrz les s krásným potůčkem, přírodou a cvrlikáním ptáků. Když jsme dorazilo na místo, bylo nám hned zřejmé, že je toto místo častou destinací pro rodiny s dětmi právě kvůli lehké schůdnosti a příjemné procházce. Dolský mlýn na mě působil úplně magicky a zcela jistě ukrývá nějaké tajemství. Byla to skvělá třešnička za naším výletem. 

Abych na závěr nějak shrnula celý výlet, musím říct, že mi České Švýcarsko naprosto vzalo dech. Bylo to snad nejkrásnější místo, které jsem zatím v celé České republice navštívila. Dokonce mě tento výlet i vytrhl ze smutných stavů, kvůli odjezdu do Číny, kdy jsem na celou Čínu snad nepomyslela ani jednou. Všemu přispělo i nádherné počasí, které i když bylo horké, tak jsme to díky lesům ani nepocítili. Pro mě to byl zatím snad asi nejlepší tuzemský výlet, který jsme s Mírou prožili. Byla to pohádka. 

Navíc jsem obejvila svou novou zálibu a to chůzi po horách. Ten pocit, když vyjdete nahoru je prostě nezapomenutelnej a opravdu za to stojí! Myslím, že si s Mírou brzy pořídíme krosny a budem podnikat podobné výlety mnohem častěji! To by se nám i hodily nějaké vaše typy na místa, která stojí za návštěvu!

PS: Opět mám pro vás video, abyste si dokázali lépe představit atmosféru našeho výletu. Děkuji za jeho zhlédnutí. A užijte si ho. Poprvý do něj i mluvím, tak snad to nebude takový propadák. - COMING SOON! (menší technické problémy)

(S)mějte se hezky, 

Ahoj.

Vaše Ela