Potřebovala jsem cítit lásku...

Vítám tě u nového článku...Dnešní článek bude naprosto z jiného soudku. Půjdu naprosto s kůží na trh. Dozvíte se věci, které jsem nikdy nikomu neřekla a vlastně jsem si i myslela, že je nikdy neřeknu kvůli tomu, jak moc jsou intimní. Ale musím se z toho jednoduše vypsat...Dnešní článek bude o vztazích. O vztazích, kterými jsem si prošla...

Myšlenka blogu se vlastně rodila postupně s každým dalším ukončeným vztahem. Hned po tom 1. jsem si říkala, že bych o něm měla napsat román :D  Každý vztah pro mě byl vlastně takový velký milník, který mě posunul mnohem dál. Předem chci říct, že tímto článkem nechci uškodit nikomu z mých bývalých přítelů. Všichni mě něco naučili a vlastně jsem jim za tu společnou cestu vděčná. Bez nich bych nebyla tam, kde jsem teď. Každý z nich vytvořil kus toho, kým jsem se stala. 

Je jasné, že můj pohled na věc bude zkreslený. Bude popsaný mýma očima, tak jak jsem ho vnímala, atd. Jinak to ani nejde-je proto prostě možné, že pohledy mých bývalých protějšků by byly třeba jiné. Jak už podtitulek blogu napovídá, považuji blog za takovou svojí terapii, kdy se vypíši ze svých problémů a tím tak nějak zavřu další dvířka a posunu se dál. A to je ten přesný případ dnešního článku.

Co mě motivovalo napsat tento článek?! V hlavě už ho mám dlouho, jen jsem si pořád říkala, že ještě není ten správný čas, ještě nejsem připravená vypustit do světa to všechno, co se mi stalo. Jenže pak se stalo více věcí, kdy jsem si nějak uvědomila, že ho musím napsat teď, protože jinak bych se přes tu svou minulost už nepřenesla...Jednou z nich byl můj rozhovor s mamkou, kdy jsme se bavily právě o mém bývalém a já si uvědomila, že už je to opravdu za mnou. Skoro. Už jen dostat pryč ten jeden střípek. Navíc jsem se dozvěděla, že jedna moje kamarádka prožívá dost podobnou situaci, jako já tenkrát...A kdyby tenhle článek mohl pomoci alespoň jedné z vás, budu vědět, že to mělo smysl. Sdílet se. 

Kde začít?... Ufff...Je to těžké. Do očí se mi derou znovu všechny ty pocity, které jsem prožívala. Ale ne...nemá smysl brečet. Nabrečela jsi se až dost!

Začnu vztahem č. 1...

Když pominu takové ty sranda vztahy na základní škole (možná i v MŠ-cha), můj první velký vztah přišel v mých 15. Když píšu velký, tak v tomto případě nemyslím, že to byl vztah dlouhý. Byl nejkratší z těch, o kterých vám chci říct. Trval jen několik desítek dní. Byl to ale vztah, který byl pro mě naprosto zlomový. Změnil mi totiž naprosto pohled na to, jaká láska může být.

Teď už vím, že byl náš vztah už od začátku odkázán k zániku. Měl totiž několik problémů-velmi velký věkový rozdíl, velká vzdálenost našich míst bydliště a jednu velmi podstatnou věc. ON měl odjíždět do USA a to hned právě za těch několik desítek dní. Ikdyž jsme na sebe měli jen tolik času, moje láska byla velmi hluboká a opravdová. Vlastně ani nevím, jak to bral ON...Znamenala jsem pro něj něco? Bral mě jako vztah? Omluvte tyhle trapný otázky, ale když on byl prostě o dost starší, možná mě bral jen jako patnáctiletou puberťačku, se kterou zabije nějaký čas-ale ne...takový asi nebyl. Vidíte těch asi?! To je právě to, že ani nevím, jestli jsem ho znala. 

Odvrácenou stranu lásky jsem poznala v době, kdy měl odletět. I na ten malý čas, který jsme spolu prožili, to byli jedny z nejlepších dnů mého života. Naprosto mě pak jeho odchod zlomil. Ač to na venek nemuselo být vidět, protože nerada dávám emoce tolik najevo, tak dlouhou dobu nebyl večer bez toho, abych usilovně nebulela do polštáře. Teď se tomu už jen pousměju. Ale v té době to pro mě byl naprostý konec. Domluvili jsme se, že to zkusíme na dálku jenže... Ono to vážně není tak jednoduché. Brzo jsem zjistila, že to tak nejde. Největší problém byl, že já v mých patnácti potřebovala někoho, koho budu mít u sebe, kdo se mnou reálně půjde do kina, pozve mě na zmrzku nebo vezme na procházku. Jenže to nešlo. A já se cítila děsně sama. Vztah skončil. Což byla další rána, kterou jsem začala hned řešit po svém. 

Lepila jsem díry v srdci vztahem č. 2. V tom věku jsem prostě potřebovala zase cítit lásku. Protože ta moje odlétla tak daleko. ON se vrátil po 3 měsích a chtěl se sejít. Nejdřív jsem z toho byla nadšená (ano, byla jsem sice ve vztahu č. 2-ale to jsou prostě ty první lásky), jenže pak jsem si vzpomněla jaké to bylo, když mě opustil. Jak mě to zničilo. A bylo pravděpodobné, že to udělá znovu. A kdybychom to znovu zkusili, pravděpodobně by to udělal. Tak jsme se od té doby, když jsem mu řekla sbohem u mě před barákam na začátku září v mých 15 letech, nikdy neviděli. Litovala jsem toho...Jenže, tak to prostě mělo být...Kdyby se to nestalo takhle. Nebyla bych tam, kde jsem teď. 

Vztah to byl pro mě tak zásadní, že jsem se k němu v myšlenkách vracela ještě několik let potom. Když se mi nedařilo, vždy jsem si na NĚJ vzpomněla a chtěla to slepit. V budoucnu. Brala jsem to tak, že se k sobě někdy třeba vrátíme. Až budu moct také cestovat, až skončím školu, až...až...až... Jasně, že to byla nereálná představa v mé hlavě. Platonicky jsem ho milovala ještě cca 4 roky poté. Teď je to naprosto zamnou...Vím, že je nám dobře tak, jak se máme nyní a tak to má být. 

Do dnes si někdy hodně zřídka napíšeme. A pokud tohle čteš, chci ti říct jen Děkuji! A obdivuju tě, za to, že jsi se nevzdal svých snů a splnil sis to, co sis přál a doufám, že se ti bude dařit i nadále :) 

Vztah č. 2

Jak jsem již naznačovala, tento vztah byl z mé strany svým způsobem záplatou na staré rány. A tato skutečnost prostupovala do vztahu během celého jeho trvání, jen někdy víc a někdy míň. Láska to byla vlastně taková naivní. Nejdříve jsem se několik měsíců dostávala z předchozího vztahu a když jsem se z něj dostala, tak jsem myslela, že to bude do konce života. Jak asi víte. Nebylo. Myslím, že mluvím snad za nás oba, že nám bylo spolu dlouhou dobu hezky. Jenže pořád tam byly ty drobné problémy, které nakonec vyrostly do mnohem vyšších a nepřekonatelných. 

Náš vztah byl milý. Plný procházek, zmrzliny, kávy a sem tam výletů. Byl krásný a ráda na něj vzpomínám. Jen jeho konec nedopadl zrovna nejlépe. Když se problémy začaly kupit věděla jsem, že chci vztah ukončit. Jenže mi v cestě stálo tolik věcí. 1) chodili jsme spolu do stejné třídy, 2) znali jsme své rodiče, babičky,... 3) měla jsem ho ráda, 4) znali nás spolu přátelé, 5) bála jsem se jeho reakce 6) bála jsem se samoty. Tak jsem ve vztahu zůstávala dlouho dál. Nemůžu říct, že by byl vztah hrozný. Jen jsme se hádali a dost a často i nehezky. ON měl totiž výbušnou povahu, tak prostě sem tam na veřejnosti do něčeho praštil, nebo se neskutečně naštval a zvyšoval hlas. No dobře...Hodně zvyšoval hlas. Ale oba jsme měli chyby. Tak to bývá a já některých/některé do teď lituji. Opravdu.

Vlastně mě mrzí, že na tenhle vztah vzpomínám negativně. Zapříčinil to jeho konec. Když jsem se totiž konečně rozhoupala a rozešli jsme se. Přišlo něco, s čím jsem nepočítala a co mě opět neskutečně zasáhlo v negativním smyslu. ON se ke mě začal chovat hrozně, nadávat mi před spolužáky, do zpráv, ale hlavně mě obviňovat z něčeho, co jsem neudělala. A tak to přišlo znovu. Bulení do polštáře, pocit neskutečný samoty a zboření všech možných ideálů o lásce. Byla jsem sama. Na všechno. Já to opět začala řešit po svém...Lepit a lepit. Ano...historie se opakovala. Bohužel. Jenže tak já funguju. Uvědomuji si, že jsem zklamala člověka, který mě v té době miloval, a proto jednal jak jednal. Ale když spolu máte tak dlouhou minulost, prostě vás zaskočí, jak rychle dokáže někdo hnusným způsobem zapomenout něco, co pro oba hodně znamenalo. 

Přemýšlím, proč jsem měla vždy takovou potřebu si během chvíle najít nový vztah...Mohlo to mít několik příčin. Nikdy jsem třeba nepatřila k prvotřídním krasavicím, po kterých by kluci šíleli. Možná jsem se jen bála, že zůstanu na ocet do smrti smrťoucí a tak jsem hned chňapla po prvním klukovi, který o mě projevil zájem. Nebo jsem si jen chtěla dokázat, že mě má někdo rád? Nebo jsem jen chtěla trávit s někým čas, když jsem neměla tolik kamarádek?! Asi jedno z druhým...

Udělala jsem spoustu chyb. Jenže bez nich bych teď nebyla tím, kým jsem. Je pozoruhodné, jak nás láska může změnit. A vůbec celé vztahy.

Vztahy jsou zvláštní věc. Tak křehká. Musíme o ní pečovat, ale jakmile jednou v péči polevíme, objeví se ní velké praskliny, kterých se už nejde nikdy pořádně zbavit. 

I TOBĚ z druhého vztahu děkuju. Udělal jsi mě opravdu šťastnou, tak jak jen náctiletá holka může být. Doufám, že i ty budeš šťastný....Ikdyž vím, že už i teď jsi a to by jsi semnou nikdy nemohl dlouhodobě být. 

Ve vztahu č. 2 jsem zůstala v nefungujícím vztahu, jen kvůli tomu, že jsem se bála, že to nezvládnu...A co potom na to okolí?! Jenže teď vím, že v těhlech věcech se nemá na nikoho ohlížet. Můžeme mít člověka sebe víc radši, ale pokud nejsme spokojeni sami, nemá to cenu. Jak v sobě najít tu sílu to ukončit?! Je to těžký. Myslím, že je dobré nad tím moc nespekulovat-jasně, je kravina rozejít se po každé hádce, protože i ty ke vztahu patří. Ale pokud cítíte, že to není ono, že vás vztah omezuje, že má váš partner vlastnost, která vás dovádí k nepříčetnosti, nebo že nemůžete být sami sebou, posouvat se,... Tak se prostě nebojte...Vystupte z toho rozbitýho rozjetýho vlaku. Dokud je čas... 

Podobná situace se stala u vztahu č. 3. 

Ale o tom zas někdy příště... Už teď je článek delší než jsem chtěla a ta zatím ,,poslední" kapitola bude opravdu dlouhá. Ale dám vám sem takový menší spoiler. Byl to pro mě vztah nejtěžší a nejvíce mi ublížil. Na druhou stranu jsem se díky němu stala silnější...

               UŽ BRZY...